Katastrofa jménem Londýn část první

Reakce lidí na skutečnost, že jsem strávila dva týdny v Londýně na pracovní stáži a že téměř všechny výdaje byly placené z programu Erasmus+, je veskrze pozitivní až závistivá. Každý si představí dubeldeckery, módně oblečené lidi a všude samou angličtinu. Před odjezdem mi každý říkal, jak se mi zlepší angličtina a ž to bude zkušenost na kterou nikdy nezapomenu, což je vlastně pravda.

Dva dny před odletem( můj první let) se mě začala jímat panika, depka a pocit, že nejsem dost dobrá. Pak jsdm s úspěchem jsem zabalila kufr a zbyla mi směsice očekávání a obav z něčeho nového.
Jelikož to byla i moje první návštěva letiště, tak jsem byla jako Alena v říši divů. Spousta odboček, nápisů, obchodů a v neposlednní řadě lidí. Naštěstí jsem nejela sama a na letišti čekala parta ''stážistů" s učitelkou. Procedury před odletem, které jsem znala možná tak z filmů se mi též nevyhnuly. Sice jsem nechápala, za jakým účelem jsem si musela nadzdvihnout triko, ale naštěstí jsem žádný problém neměla.

Co si budeme o letu povídat. Nejhorší smrt je z vyděšení. Já jsem se tak strašně bála! Spolužačka mě držela za ruku a v té druhé jsem měla připravený papírový pytlík, co kdyby náhodou. Ale vůbec nebyl potřeba! Mně se to tááák líbilo. Letadlo bylo obsazené do posledního místa většinou elegantně oblečenými lidmi s krásným přízvukem. A já se už jenom těšila.

To jsem nevěděla, co mě čeká! Ale nepředbíhejme. První průšvih nastal v letadle. A to při klesání. Nejenže jsme měli turbulence, ale byli jsme nad mořem, což mi na klidu nepřidalo. Nejhorší byla ta strašná bolest v uších. O to víc, mě deptali lidé, kterým to nic nedělalo. Asi dvacet minut jsem prožívala neskutešnou bolest při které jsem myselal, že se mi rozskočí hlava a v životě už neuslyším. Asi jsem děsná cíťa nebo co.

Na letšti už čekal týpek s cedulí agentury a my se po všech těch pasových kontrolách naskládali i s kuframa do miniautobusu, krerej se nebál i v takovým slejváku, kterej občas záhadným způsobem zaútočil na nás i uvnitř. Po hodině zběsilý jízdy, nás vyklopil na parkovišti, kde už na nás čekaly odvozy do rodin.

Poprvé v kůži autora

Lidi dělají zvláštní věci během svého života. Já jsem se ještě nejspíš v matčině lůně rozhodla, že budu prostě divná. Lehce labilní, neurotická a cholerická a v přítomnosti cizích lidí zamlklá, stydlvá a se sebevědomím zaokpaným 20 000 mil pod mořem.

Kolik mně podobných obývá naši planetu? Asi jich nebude málo. Každopáně pro mě je typický prožívat všechny události na 200 procent. A jelikož ty události nějsou ve vět
šině případů příjemný, tak občas trochu trpím. Nejhorší na tom je, že si uvědomuju, že nejsem středem vesmíru a ostatní spoluobčané občas vůbec neřeší moje přihlouplý chování a ještě hloupější pocity.

Během svýho neúspěšnýho života jsem se párkrát rozhodla psát deník, ale jelikož mým podstatným rysem je naprostá neorganizovanost a nulová sebedisciplína, tak se dá hovořit o sporadických a naprosto nepřehledných zápiscích. Proto po šmejdění na ostatnách blozích jsem se rohodla dokumentovat svůj život prostřednictvím neexistujícího prostoru požírající elektřinu.

Nedělám si iluze, že někdo bude hltat moje slova víc než babiččinu svíčkovou, ale přijde mi to jako dobrý způsob psychické hygieny. Nač se stresovat pohledy a nezájmem okolí, když existuje něco tak anonymního jako je internet.

Tak psaní zdar!